Když se řekne „Bathory“, tak si člověk s mírně nadprůměrným všeobecným přehledem vybaví nejspíše tři postavy – slovenského reprezentanta v klasickém lyžování, krvežíznivou hraběnku a jednoho švédského muzikanta jménem Quorthon, který tak pojmenoval svůj blackmetalový projekt. Právě ta třetí osoba nás bude zajímat nejvíc. Jistě – nebýt oné hraběnky, kdoví jak by se hudební kariéra Quorthona vyvíjela – on sám totiž přiznával přímou inspiraci touto postavou a také se jí věnoval i v textech svých písní. Nicméně, album „Blood On Ice“, kterému se budeme věnovat, už nemá s původní linií BATHORY vůbec nic společného – téma, které je na desce zpracováno, je dle mého mnohem zajímavější…

Po ortodoxně-satanisticko-rubajících sypanicích na prvních třech deskách a následném odklonu k „pagan“ tématice na „Blood Fire Death“ naservíroval Quorthon fanouškům překvapení v podobě epických skvostů „Hammerheart“ a „Twilight Of The Gods“.
Právě tyto dvě desky jsou nejširší metalovou veřejností (když nepočítáme zaryté blackery) brány jako vrchol celé Quorthonovy tvorby. Mým tajným favoritem je ovšem třetí do party atmosférických záležitostí a to „Blood On Ice“.

Málokdo ví, že i když byla vydána až v roce 1996, je to vlastně nejstarší sestřička vikingského triumvirátu. Quorthon ji složil ještě před „Hammerheart“ a zároveň rovnou nahrál i demosnímky některých skladeb. K finální realizaci se ovšem dostal až poté, co sklidil úspěchy s „Hammerheart“, resp. „TOTG“, vydal thrashové úlety „Requiem“ a „Octagon“ a ještě stihl dokončit práci na svém bočním rockovém projektu.

V rámci celkové diskografie BATHORY je „Blood On Ice“ svým pojetím jedinečná – jedná se totiž o čistě koncepční album. Předchozí nahrávky byly sice tématicky i hudebně pevně uzavřené celky, ale v tomto případě na sebe písně plynule navazují a každá z nich je nedílnou součástí příběhu. Zde se nabízí srovnání s tvorbou KING DIAMOND, u kterých vlastně každé album byla zhudebněná sága. V tomto severském souboji bych ovšem jako jasného vítěze viděl švédského principála – je vidět, že si dal na přípravě desky velmi záležet a nedočkáme se žádných textových, či hudebních „kostrbatostí“, kterými si King občas vypomáhá, jen aby držel dějovou linii…

Jak Quorthon sám přiznává, příběh, který nám na albu servíruje, vznikl na základě inspirace Barbarem Conanem a severskými mýty. Pojednává o chlapci, který jako jediný přežil nájezd přisluhovačů ďábelské nestvůry na jeho domovskou vesnici (píseň „Blood On Ice“) a po létech strávených v divočině mezi zvířaty („Man Of Iron“) se vrací, aby se pomstil. Nebude to ovšem tak jednoduché – nejprve si musí promluvit se starým jednookým poustevníkem („One Eyed Old Man“) – zřejmě Odin – který mu poradí, čím vším musí projít, aby dosáhl kýženého cíle. Samozřejmostí je opatřit si pradávný meč („The Sword“), ochočit si osminohého hřebce („The Stallion“), zajistit si dočasnou nesmrtelnost („The Woodwoman“) a stejně jako zmíněný stařec obětovat své oči hlubokému jezeru, což přinese našemu hrdinovi „vnitřní zrak“, který bude potřeba v boji se zákeřnou bestií („The Lake“). Poté stačí uctít staré bohy („Gods Of Thunder, Of Winds And Of Rain“), v tušení zlého konce se rozloučit s havrany („The Ravens“) a může vyjet vstříc finální bitvě („Revenge Of The Blood On Ice“)…

Na první pohled vypadá příběh obyčejně. Dobro, na počátku zatlačené na pokraj zoufalství, povstává, aby skrz zocelování a trénink, za pomoci přátelských magický bytostí, v závěru triumfovalo. Ano – vše se drží pravidel typického příběhu o hrdinovi, ale skvělé texty a dokonalá hudební složka tvoří dechberoucí směs, která člověka vtáhne a jen tak nepustí.
Posluchač s nepotlačenou fantazií bude přenesen do drsného severského světa, kde člověk ani náhodou není pánem tvorstva a kde smrtelné nebezpečí číhá na každém kroku. K tomuto intenzivnímu pocitu napomáhá také pro BATHORY typický zastřený zvuk a různé zvukové efekty, jako je chroupání sněhu, cval koně, krákorání havrana, nebo údery do kovadliny.

Abych byl upřímný, tak jediná věc, která mi přinesla zážitek srovnatelný s poslechem „Blood On Ice“, byla četba tvorby J.R.R. Tolkiena. Možná to někomu bude připadat přehnané, ale věřte mi, že jsem o tomto srovnání hodně dlouho přemýšlel. Samozřejmě, že hudba a literatura se srovnávat nedají, ale můžeme porovnat dojmy, které jednotlivá díla v člověku zanechají. Po mém prvním seznámení s Tolkienem jsem prakticky půl roku nedělal nic jiného, než že jsem pročítal všechny jeho knihy a dodatky k nim. Když jsem slyšel „Blood On Ice“ a konečně jsem se do ní dostal, tak jsem každý zimní večer vyrážel s dicmanem na uších někam do přírody a tím dodával poslechu desky další rozměr – v každém zurčení potoka jsem slyšel intro k „The Lake“, za každým stromem se mohla skrývat „Woodwoman“ a každý havran na poli mohl být zrovna Hugin, či Munin…

Možná si říkáte, že tohle už do recenze nepatří – máte asi pravdu, jen jsem Vám chtěl nastínit, že k „Blood On Ice“ se nedá přistupovat jako ke každé jiné desce. Zkoumat ji klasickým recenzentským a hnidopišským okem (posuzovat instrumentální schopnosti zúčastněných, nebo zvukovou kvalitu nahrávky) by byla jedna velká hloupost. Toto album je pouze a jen o atmosféře, emocích a myšlenkách, které člověka napadnou, když se zcela uvolní a nechá se pohltit příběhem, který přináší „Blood On Ice“…